Květinářky neživím...

Mám moc ráda hezké věci. Mám ráda květiny v domě. Dost možná jsem zatím neměla štěstí (nechci v žádném případě házet všechny do jednoho pytle), ale když jsem navštívila květinářství a nechala si uvázat kytici, nebyla jsem většinou dvakrát spokojená...Musela jsem žádat paní květinářku, aby mi k červeným gerberám nepřipínala růžovou stuhu, ale třeba bílou, trvala jsem na tom, že kytici opravdu nechci přizdobit obludným celofánovým kruhem v divokých barvách, který frčel možná v roce 1994. Dokonce jsem si troufla a sama vybírala květy, které alespoň zdánlivě vykazovaly známky čerstvosti a nenechala si podsunout skomírající karafiáty v posledním tažení.

Estetická stránka květinové vazby je tedy prvním zmíněným problémem, druhým jsou pak mé oči. Abyste pochopili – při placení se mi protáčely panenky... Za pět gerber se snítkou nevěstina závoje, plastovou mašlí nevalného vzhledu a květinovou výživou v sáčku mi paní prodavačka suverénně namarkovala 229 korun, v zimě i víc.

Bylo na čase se zamyslet. A protože jsem člověk kreativního ražení, padla mi jednou do oka kostička zeleného florexu (slouží pro aranžování živých květin, ten šedý je pro kvítka sušená). Podzim nabízí nepřeberné množství přírodních dekorací, stačí jen vyrazit na procházku – sám, s rodinou nebo s "nejlepším přítelem člověka", do tašky přibalit nůžky a dívat se kolem sebe. 

     Přímo u silnice se smějí lampiónky mochyně, o kousek dál na živém plotě oranžové bobulky, na dalším černé. Šípky jsem bohužel zatím neobjevila, ale hned u domu máme popínavý břečťan, který také právě kvete...

Dorazila jsme domů, našla vhodnou misku pro základ budoucí vazby, z florexu nožem vyřízla požadovaný tvar a namočila jej do vody. Pak už stačilo zapátrat v komodě s "poklady". Občas si totiž koupím roztomilé maličkosti, které by se někdy mohly hodit, takzvaně pro strýčka Příhodu. Zdobím jimi dárky pro příbuzné i přátele, používám je k dekorování interiéru. Hned v první krabičce seděla malá zelená dýně a vedle ní sádrový dráček, ve druhé na svou chvíli čekal podzimní skřítek. Za dvacet minut jsem měla hotovo, zbývalo jen vyžehlit ubrus s motivy dýní, na něj postavit misku a kochat se. Celé aranžmá mne vyšlo na dvacet korun, tedy cenu florexu, z něhož mi ale ještě víc než polovina zbyla.

      V zimě si tu a tam koupím chryzantémy, karafiáty nebo gerbery, stálezelený břečťan je k dispozici po celý rok. Pak zase zalovím v kouzelném šuplíku a během chvilky je hotovo. Kytice vydrží někdy i 14 dní, a hlavně vypadá přesně tak, jak chci. Často ji ode mne dostávají moji blízcí k svátku nebo narozeninám (třeba ta v červeném květináči). Já jsem spokojená, jen paní květinářka na mě vždycky vrhá mrzutý pohled říkající: "To je zase ta, která žádnou velkou tržbu neudělá..."

(ten můj článek byl před šasem zveřejněn na serveru www.kudlanka.cz, kterému za to děkuji :-)