uvod

rubriky:

galerie

přihlášení

odkazy:

návštěvní kniha

Babiččina kuchařská škola

pise.cz/img/321655.jpg">

   To se ví, že mne zakázané ovoce lákalo víc a víc, až už jsem jednou, když babička pracovala na zahrádce, nevydržela. K almárce jsem přisunula stoličku a natáhla se. Za chvíli už jsem očarovaně a nadšeně pročítala jednotlivé recepty. Nebyla to jen tak nějaká ručně psaná kuchařka, jakou má spousta z nás doma. Bylo to mnohem víc, babička psala perem a měla nádherné písmo, však posuďte sami. Ač krátce po obědě, začaly se mi sbíhat sliny nad lívanci se šlehačkou, perníčky, žluťoučkou bábovkou i pečeném kuřátku. Seděla jsem na stoličce jak přikovaná, obracela stránku za stránkou a prohlížela si to málem umělecké dílo, které se mi neoprávněně dostalo do ruky. Stalo se to, co se stát muselo. Náhle a bez varování vrzly dveře a v nich stála babička s rukama založenýma v bok. "Děvče, děvče," pravila káravým tónem, v němž jsem ale kupodivu vycítila i lehký úsměv, "tušila jsem, že tě jednou s mou knihou nachytám,  však bych ti ji byla za čas sama ukázala. Ale takhle brzy? No co, jdi si umýt ruce, přines pero a papír, dáme se do práce. Začneme kořením!"

   Beze slov jsem poslechla a pak už jen sledovala, jak babička otevírá skříňky a na starý velký dřevěný stůl pokládá baňaté kořenky jednu za druhou, pěkně do řady. Když byl stůl téměř z poloviny plný, poručila mi: "Pěkně si sedni, poslouchej a uč se. A co nejvíc si toho zapiš, však se ti to bude hodit." A začala výuku - dozvídala jsem se, kam se hodí majoránka a kam zas badyán, že nádivka ani květáková polévka nebude bez muškátového květu stát za nic. Do rajské že prý patří špetka skořice, bobkový list s pepřem a novým kořením, nu, nebralo to konce. Ke každému koření jsem musela přivonět a promnout je v ruce, některé i ochutnat. Když pak babička odložila poslední nádobku, řekla mi: "Všechno si to koukej zapamatovat, zítra tě vyzkouším a budeme pokračovat. Svému slibu dostála a koncem prázdnin, ač mi bylo sotva jedenáct let, jsem věděla o kuchařském umění víc, než jsem si vůbec kdy dokázala představit. Babička mi vysvětlila, jak správně připravit hovězí vývar, jak hutné má být těsto na domácí nudle a jak je složit, abych je pak mohla najemno nakrájet, že jen cibule vytvoří ten správný základ pro španělské ptáčky nebo že se těsto před kynutím popráší hladkou moukou, zakryje čistou utěrkou a pak uloží na teplé místo.

   Založila jsem si tehdy knihu rad a psala a psala. V kuchyni samotné jsem babičce samozřejmě spíš jen pomáhala, ale coby kuchtík jsem občas směla nakrájet housky do knedlíků, nastrouhat tvaroh, zamíchat těsto na lívance nebo vsypat koření do guláše. I tak to byla nejlepší kuchařská škola, jaké se mi mohlo dostat. Babička, protože nepracovala, na mě měla zkrátka spoustu času. Od té doby uplynulo hodně vody, já dávno vařím pro svou vlastní rodinu (a taky moc ráda pro své kamarády)  a vaření je jednou z mých nejmilejších činností.

   A babička? Už pár let bohužel není mezi námi. Vlastně co to píšu za nesmysl!!! Je s námi přece pořád, vždyť kdykoli vařím, musím jí v duchu poděkovat a vzpomenout si na to, s jakou ochotou a laskavostí mne do kuchařských tajů zasvětila. Na polici schraňuji jako vzácnou památku její kafemlýnek, který vidíte na obrázcích. A taky největší poklad, starou kuchařskou knihu...

Zpět na hlavní stranu blogu